LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Floridskí DEICIDE sú už legendou a inštitúciou, ktorú absolútne netreba zdĺhavo predstavovať. Skrátka deathmetalový míľnik, štýlotvorná kapela a napriek kadejakým kotrmelcom v zostave, z ktorých ako jediní nenahraditeľní vždy vyšli Glen Benton a Steve Asheim, aj jeden z pilierov scény, zakotvený v časoch, keď bol death metal naozaj veľký – o čo sa v nemalej miere pričinili aj oni.
22. novembra vydali – ak dobre počítam – jedenásty dlhohrajúci album. To na 26 rokov existencie nie je zas až tak veľa, na druhej strane sa im po väčšinu času podarilo podržať si kvalitu, hoci tri albumy z rokov 2000 – 2004 tvorivá kríza poznačila celkom počuteľne. „Odídenie“ bratov Hoffmanovcov floridskú príšeru slušne nakoplo, „The Stench Of Redemption“ bol triumfálnym návratom na trón, nasledujúce dva kusy potvrdili znovunájdenú formu. (Celkom iste v štúdiu, košický koncert bol sklamaním, asi sme si ale vyžrali chvíľkový výpadok.)
Aktuálny „In The Minds Of Evil“ bol po tých chválach, ktoré som naň počúval, solídne tvrdým orechom. Niečo ako „celé v poriadku, je to určite DEICIDE, len to akosi ničím neprekvapuje.“ Tentokrát kvalita vyliezla na povrch po fakt mnohých vypočutiach. Priznám sa, keby nešlo o jednu z dávnych srdcoviek, vykašlem sa na to. Ale nakoniec asi takto: DEICIDE majú stále riadne ostré čertovské kopyto, skladby drvia a majú šťavu aj napriek tomu, že pár momentov zľahka „sthrashovatelo“, pribudli voľnejšie tempá a celkové znenie je akési vzdušnejšie.
Novinka je do istej miery návratom ku klasickým deathmetalovým formám z 1. polovice 90. rokov, až kdesi k „Legion“ a „Once../Serpents“. Tento „krok vzad“ má ale poriadnu energiu, ťah, Benton je stále vynikajúci a svojský, medzi tisícmi rozoznateľný deathmetalový vokalista, ktorý tu navyše konečne dostal priestor na výraznejšie predvedenie svojich kvalít basgitaristu. Aj bez toho by bol tento „papuliak“ vďaka vokálnemu majstrovstvu tým článkom DEICIDE, ktorý kapelu aj v horších časoch ťahal z prúserov. On sám sa však úplný cíti iba s basou, vlastne je to v tomto smere už podobne „ikonická“ figúra ako Lemmy.
Nakoniec teda veľmi dobrá nahrávka od majstrov „deicideovského“ death metalu. Tými naďalej zostávajú, lebo nádejný pokus o zmŕtvychvstanie AMON po vydarenom debutovom albume vyšumel do prázdna, keďže Hoffmanovci, a Eric zvlášť, sú asi fakt pacienti. DEICIDE možno zvukovo a aranžérsky kormidlo skrútili späť do 1. polovice 90. rokov, znejú však natoľko sviežo a pri sile, že obvinenie z lacného pokusu speňažiť nejaké vlastné retro nie je namieste.
Zvažoval som medzi hodnotením 7,5 a 8. Prvotné dojmy boli predsa len trochu aj o rutine, hre na istotu, možno aj o podlezení vlastnej latky a ubratí plynu po predošlých troch naozaj dôstojných paľbách. Lenže po napočúvaní zvíťazil dojem toho, že „stále to tam je“, a to poriadne. Navyše dosť v duchu prvých štyroch dnes už „učebníc“ – nachádzam tam veľa toho, čo mám rád zvlášť na „Once Upon The Cross“ a aj „Serpents Of The Light“.
Glen, Steve a ich spoluhráči nakoniec zdatne obhájili stále pretrvávajúcu životnú formu. Novinka je – a to poteší – o dosť viac než len nejaký „album z povinnosti voči vydavateľstvu“. Také sa občas prihodia tiež, možno aj DEICIDE by vedeli potvrdiť.
8 / 10
Glen Benton
- vokály, basgitara
Jack Owen
- gitary
Kevin Quirion
- gitary
Steve Asheim
- bicie
1. In The Minds Of Evil
2. Thou Begone
3. Godkill
4. Beyond Salvation
5. Misery Of One
6. Between The Flesh And The Void
7. Even The Gods Can Bleed
8. Trample The Cross
9. Fallen To Silence
10. Kill The Light Of Christ
11. End The Wrath Of God
Overtures Of Blasphemy (2018)
In The Minds Of Evil (2013)
The Complete Roadrunner Collection 1990-2001 (2013)
To Hell With God (2011)
Till Death Do Us Part (2008)
Doomsday L.A. (2007)
The Stench Of Redemption (2006)
Scars Of The Crucifix (2004)
The Best Of Deicide (2003)
In Torment In Hell (2001)
Insineratehymn (2000)
When Satan Lives (1998)
Serpents Of The Light (1997)
Once Upon The Cross (1995)
Amon: Feasting The Beast (1993)
Legion (1992)
Deicide (1990)
Vydáno: 2013
Vydavatel: Century Media Records
Stopáž: 36:48
Veľmi kvalitný matroš. Nový gitarista stvára divy, je jednoznačným oživením kapely. Bentonovci valcujú všetko ako za starých dobrých čias, ich aktuálny groove je až zvrhlo príťažlivý.
Ťažko od nich očakávať progresívne diela, ale ak budú podávať aj v budúcnosti takéto krvavé flákoty, je sa na čo tešiť.
Jednou nahoře, jednou dole, jednou výše, jednou níže. Při počtu alb, která mají DEICIDE na kontě, se určitě nemohli vždy ubránit nějakým těm kvalitativním výkyvům, ovšem s ohledem na potenciál dua Benton/Asheim, vždy neochvějně věrného původní deathmetalové ikoně, to nikdy nemělo charakter totálního výbuchu či nebetyčného zklamání. A samozřejmě většinou, což je rovněž předností i "In The Minds Of Evil", to bylo vkusné a náležitě průrazné představení Smrtky v celé její hudební kráse. Plusové body navíc za parádní jízdu "Godkill".
-bez slovního hodnocení-
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.